9. července 2014
Noční výstup na Sněžku za východem slunce
Ve šlépějích svých rodičů jsem se z pátku na sobotu první červencový víkend vydal na 50 kilometrů dlouhou, především noční pouť, jejímž hlavním cílem bylo vidět východ slunce z nejvyšší české hory.
Východ slunce na SněžceTomáš Koubík
Něco málo z historie
Historie tohoto pochodu sahá až k datu 1.7.1977, kdy se 40 lidí, převážně občanů obce Dolní Kalná rozhodlo pod vedením pana Drahoňovského vystoupat na nejvyšší českou horu za východem slunce. Letos se tedy konal již 38. ročník.
Na start
Když mi před 2 lety kamarád, kterému jsem dal na tento pochod tip, referoval úžasné zážitky z nočního pochodu, ranního výstupu a především sestupu údolím Bílého Labe. Zařekl jsem se, že příště vyrazím také. Loni to z různých důvodů nevyšlo a tak jsem se letos snažil dělat všechno možné i nemožné, abych se do Krkonoš konečně podíval. Příprava na mojí první padesátku vlastně nebyla žádná. A tak, když jsem v pátek odpoledne nastupoval v Praze na Černém mostě do autobusu, měl jsem za poslední půlrok v nohách jediný pochod a to ještě "30" někdy z dubna.
Marné čekání na první krizi
Start 50km pochodu na Sněžku za východem slunce byl mezi 17. a 20. hodinou. Trasa vede přes Horní Kalnou, Kunčice nad Labem, Dolní Lánov, Fořt do Černého Dolu a dále přes Hrnčířské boudy a Liščí horu na Výrovku. Odtud přes Luční boudu na Sněžku. Poté zpět k Luční boudě a údolím Bílého Labe do Dívčích Lávek, ze kterých jezdí zajištěné autobusy do Vrchlabí, nebo zpět do Dolní Kalné.
Můj plán byl vyrážet kolem šesté. Po nezbytné registraci a vyfasování propozic k pochodu se přibližně ve čtvrt na sedm vydávám na cestu z Dolní Kalné. Trasa pochodu vede nejprve po silnici do Horní Kalné. V prvním stoupání si říkám, že to asi nebyl dobrý nápad vyrazit na takovou "štreku" bez tréninku a snažím se nemyslet na to co mě čeká v Černém Dole.
Když vyfuním na první kopec, jsou černé myšlenky hned pryč. Je totiž nádherné počasí a ještě nádhernější výhled do okolí. Dokonce je vidět i vysílač na Ještědu a v dáli na obzoru ukrytý vrchol Sněžky.
Pokračuji kolem nepřehlédnutelné borovice rostoucí uprostřed polí a následuje sestup do Kunčic nad Labem.
Zde nemohu nezmínit zajímavou kapli panny Marie a nevšední dominantu - vápenku, která zpracovává vápenec těžený v Černém Dole. Ten je sem dopravovaný pomocí lanovky, kterou budu dle mapy dnes ještě několikrát podcházet.
Pokračuji po silnici přes kopec do Dolního Lánova a pod dopravní lanovkou kolem vrcholu Malé Sněžky přes obce Fořt a Čistá v Krkonoších do Černého Dolu. Zde je po necelých 20 km první kontrola.
Po tmě krajinou neznámou
Nevím, asi jsem se cestou rozešel, a tak žádné byť i sebemenší potíže necítím. Krátce po 22. hodině pokračuji v cestě. Protože tudy jdu poprvé, snažím se neztratit kontakt s někým přede mnou. Naštěstí není moc možností někam odbočit a ztratit se. Silnice se každou chvíli nepříjemně zvedá a já čekám, že za chvíli polezu po čtyřech. Naštěstí se objevuje studánka a příležitost pro osvěžení a nabrání dalších sil. Krátce na to následuje rozcestník, který oznamuje, že na Hrnčířské boudy je to už jen 1 km. Říkám si, že to nejhorší bych měl už mít za sebou a to mi dodává novou energii. Předčasně. Naprosto neskutečný krpál kolem Hrnčířské boudy mi bere spoustu sil a jen co minu skupinky lidí v podobných stavech rozprostřené kolem boudy, svalím se s obrovskou úlevou na nejbližší trávník. Tohle šílené stoupání naštěstí netrvá dlouho a za chvíli odbočuji ze silnice na louku a chytám druhý dech. Dnes si zpětně říkám, že snad bylo dobře, že byla tma a nebylo moc dopředu vidět to šílené stoupání, co jsem měl před sebou.
A že ho bude sakra potřeba zjišťuji již za pár okamžiků. Mám před sebou stoupání kolem Lesní a Lyžařské boudy na Liščí horu. U Lyžařské boudy doplňuji energii a oblékám na sebe vše co mám. A zjišťuji zajímavou věc, a to, že není 15°C jako 15°C. Tento rozdíl způsobuje poměrně silný vítr, který bohužel vydržel celu noc. Pod vrcholem Liščí hory si vybírám první dnešní krizi. Naštěstí jedinou. Vpřed mne žene myšlenka na občerstvení a hlavně teplou polévku v chalupě Na rozcestí. K ní přicházím někdy kolem 0:45. V nohách mám rovných 30 km a tak mi plánovaná téměř dvouhodinová přestávka přišla velmi vhod. Hlavně výborná couračka s klobásou. Zvolit k odpočinku a nabírání sil právě chalupu Na rozcestí bylo neuvěřitelně šťastné rozhodnutí, jak jsem později zjistil na přeplněné Výrovce. Naštěstí je i personál restaurace neuvěřitelně vstřícný i k více unaveným pochodníkům.
Za východem slunce
Krátce po druhé hodině ranní konečně vyrážím směrem na Výrovku, kde je druhá kontrola. V tuto chvíli mi zbývá na vrchol Sněžky 8 km. Do východu slunce mám čas zhruba 2,5 hodiny. Konečně se začínám orientovat v krajině a tak cesta příjemně ubíhá.
Na Výrovce nabírám vodu a s novou zátěží pomalu stoupám do sedla mezi Luční a Studniční horou. Těžko popsatelný pocit mám při každém ohlédnutí zpět. Silnice za mnou kam až dohlédnu je obsypána roztroušenými světýlky z čelovek spolupochodníků. Ze sedla je ten pohled ještě úžasnější. Podobnou scenérii lze spatřit i ve předu na cestě k Luční boudě a od ní přes Úpské rašeliniště. To vše doplňuje do oranžova ozářený obzor začínajícího svítání. Ještě teď mi při té vzpomínce jde mráz po zádech. Jedním slovem NÁDHERA.
Sbíhám k Luční boudě a za pomalu řídnoucí tmy mířím přes rašeliniště k polské boudě. Začíná svítat. Balím čelovku a snažím se doplnit energii, kterou budu potřebovat na dnešní poslední výstup. Nechávám si časovou rezervu 40 minut, což by mělo na zdolání Sněžky bohatě stačit. Nakonec to bylo 30 minut boje. Jednak se stále silnějším větrem, ale hlavně se sebou samým. Nakonec přeci jen ve 4:30 stojím na nejvyšší české hoře. Snažím se najít nejvhodnější místo na pozorování východu slunce, které by zároveň bylo alespoň trochu kryté před větrem. S mírnými obtížemi sestupuji na spodní terasu a vyčkávám.
Ve 4:40 konečně nadešel okamžik, kvůli kterému se sem z Dolní Kalné, tedy nyní přes 38 km vydalo asi 550 lidí.
Celá tahle nádherná podívaná netrvá déle než 7 minut. To je doba, kterou slunce potřebuje, aby se z nepatrné srpečku celé vyhouplo nad obzor. Celé to sleduji se zatajeným dechem, který přerušuje jen horečné cvakání fotoaparátů - tohle nikde jinde neuvidíte. A to ještě musíte mít štěstí na takhle nádherné počasí. Neuvěřitelný zážitek.
Údolím Bílého Labe do cíle
Jen co se trochu vzpamatuji z magické podívané, zjišťuji, že mi začíná být pořádná zima. Je nejvyšší čas vyhledat 3. kontrolu. Ta je umístěna v bufetu horní stanice lanovky. Předtím se ještě zastavuji v nové poštovně. Již tak stísněné prostory ještě více zmenšují odpadnuvší pochodníci. Teď mám před sebou nelehký úkol. Protože vevnitř není k hnutí, musím ven a zmrzlými prsty napsat pohledy, tak aby byla alespoň nějaká šance že najdou své adresáty. Po splnění této "povinnosti" mířím do příjemně vytopeného bufetu u lanovky. Skoro se mi nechce ven. Se zvláštním pocitem se ještě chvíli dívám na vysílač na Černé hoře. Tento orientační bod jsem měl včera dlouhou dobu daleko před sebou. Teď se na něj dívám z druhé strany od česko-polských hranic. Je přede mnou 13 km klesání. Nejprve ale návrat k stále zavřené Luční boudě. Ta poté co v minulosti vystěhovala horskou službu, odmítla obsloužit i noční pochodníky, narozdíl od jiných bud a chalup.
Že měl být sestup kolem Bílého Labe nádherný jsem věděl. Ale že je "až tak" nádherný jsem nečekal. Myslím, že by bylo zbytečné se snažit tu krásu jakkoliv popisovat. Fotky řeknou nejvíce.
Těch 4,5 km od Luční boudy k boudě u Bílého Labe bylo neuvěřitelně krásných, ale také nejnáročnějších z celého pochodu. Především kvůli cestě vedoucí po kamenném chodníku, který dal mým kolenům pořádně zabrat.
Konečně cíl!
Posledních 3,5km po silnici od boudy u Bílého Labe už téměř běžím. Předbíhám spoustu lidí, kteří si určitě myslí, že jsem se zbláznil, nebo chvátám na autobus. Důvod je přitom jiný a docela prostý. Každé brzdění a zpomalování jen zvyšuje bolest v mých unavených nohách. Klesání naštěstí není tak prudké, aby hrozilo, že to někde nedobrzdím a skončím v potoce, nebo hůře na asfaltu. Tímto se všem, kolem kterých jsem prosvištěl omlouvám. :-)
Přestože bylo avizováno občerstvení, jeho složení mne překvapilo. Ale příjemně! Vážně jsem nečekal, že za těch 50Kč startovného dostanu k diplomu ještě teplý čaj, perník a meloun. Pak už zbývalo jen čekání na autobus do Vrchlabí. První, který přijel pobral asi třetinu lidí, kteří čekali na odvoz. A protože další bus byl avizován do 20 minut, vyměnil jsem nepohodlné sezení za velmi pohodlné ležení na trávě. Při dalším autobusu jsem již ani nevstával a trpělivě čekal na poslední autobus, který odvezl zbytek pochodníků, z nichž jsem já jediný vystupoval ve Vrchlabí. A tak si ostatní cestující pochodníci udělali menší zajížďku. Trochu jsem jim záviděl krátkou cestu do Dolní Kalné, protože mě čekala ještě skoro 3 hodiny dlouhá cesta do Prahy.
Na závěr se sluší poděkovat...
... a tak děkuji v první řadě pořadatelům za perfektně zajištěnou akci a "boudařům" za ochotu dlouho do noci a rána obsluhovat znavené pochodníky a za jejich trpělivost s více znavenými spolupochodníky. Už teď se těším na příští ročník, který si určitě nenechám ujít.
Pokud si příští výstup na Sněžku za východem slunce nechcete nechat ujít ani Vy, doporučuji sledovat oficiální stránky pochodu, kde najdete všechny potřebné informace.
Spoustu dalších fotek včetně videa východu slunce z 50km nočního pochodu na Sněžku za východem slunce najdete již tradičně ZDE na rajčeti.
Tomáš Koubík
Jak Ladislav Lubina o svou čest přišel
Po odchodu Vladimíra Růžičky k národnímu týmu, byl trenérem HC Slavia Praha jmenován Ladislav Lubina. A to poté, co byl majiteli pány Benýšky a Vladimírem Pitterem odmítnut Břetislav Kopřiva. Prakticky okamžitě se zvedla vlna nevole mezi fanoušky, jejímž výsledkem byla Petice proti jmenování Ladislava Lubiny trenérem HC Slavia Praha. Následovala valná hromada fanklubu, na které většina přítomných členů podpořila stanovisko o aktivním vystupování fanklubu proti Ladislavu Lubinovi. Výsledkem byla výroba triček a několika transparentů vyzývajících k jeho odchodu z klubu. Přesto se stále objevuje celá řada fanoušků, kteří protesty proti L.L. odsuzují a nechápou. (Jak vypadají protesty proti Lubinovi se však mohli přesvědčit v Hradci Králové.) S několika z nich jsem mluvil a spousta z nich netuší nic o Lubinově minulosti. Právě jim je určen tento Lubinův "profesní životopis":
Tomáš Koubík
Přechod Šumavy po nouzových nocovištích
Rok se s rokem sešel, takže je nejvyšší čas abych dopsal svoje povídání o, nyní již loňském, putování Šumavou. Pokud jste se ze Šumavy právě vrátili a chcete si porovnat své zážitky s mými, nebo se na cestu zatím chystáte, je tento článek právě pro Vás.
Tomáš Koubík
Velký Blaník a bývalý zlatý důl Roudný
Tohle je taková malá vzpomínka na výlet z loňského ledna. A proč o tom píšu až teď? Pořád nějak nebyl čas a hlavně v poslední době se mi pořád vrací myšlenky na tento velmi příjemný výlet.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den osmý a poslední
Konečně jsem se dostal k tomu, abych dopsal konec sedmého dne a celý osmý den, jak jsem slíbil ve svém posledním článku. A věřte mi, že to nebylo lehké. I proto, že zápisky v mém cestovním deníku končí výstupem na Plechý a vybavit si některé věci je náročnější, než jsem původně očekával. Navíc ještě teď, po více než 3 měsících, mám při psaní pocit, že cítím tu neskutečnou bolest v kolenou.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den sedmý
Předpověď počasí se bohužel vyplnila. Přestože noc byla na místní Šumavské poměry teplá, ráno už bylo zatažené a deštivé. Sice to nebyla žádná průtrž mračen, ale zároveň nic, v čem by člověk chtěl jít celý den.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den šestý
Je úterý 18. září 2012 - 8 hod dopoledne a já se probouzím v sedle nad Strážným. V tuto chvíli mám v nohách něco přes 65 km. A co mě dnes čeká? Návrat do Strážného, nákup a pak 15km do Nového Údolí.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den pátý
A je tady pátý den! Podle pravidel posledních dní, by dnes měla být zima a pršet. Je to ale úplně naopak, tedy stejné počasí jako včera. Slunečno a teplo. Noc byla oproti Modravě docela teplá a tak bych se býval docela i vyspal, kdyby mě nebudilo troubení jelenů.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den čtvrtý
Třetí noc na Šumavě byla velmi chladná až mrazivá a tak jsem ráno opět setřásal jinovatku ze stanu. Vzhledem k první zkušenosti z Hůrky jsem na ní už nehleděl jen jako na hmatatelný důkaz děsivě mrazivé noci, ale dokázal jsem si užít tu krásu, kterou přes noc matka příroda vytvořila a která s vycházejícím sluncem mizela před očima.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den třetí
Probouzím se do deště, slyším vodu dopadající na stan a tak si dopřávám ještě hodinku spánku. Komu by se taky chtělo balit stan za deště. Po hodině už mě nebudí voda dopadající na stan, ale kapky vody srážející se na střeše rozhledny a dopadající na plechovou střechu přístřešku Poledníku. Dnes mám v plánu nahradit včerejší ztrátu a dnes spát až na Bučině. To znamená, že mám před sebou 27km.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den druhý
Ranní probuzení na Hůrce bylo velmi mrazivé a neslo stopy neskutečně mrazivé noci. Říkám upřímně, že takovou zimu jsem už dlouho nezažil. Celé širé okolí, včetně stanu, bylo pokryté jinovatkou. V ojíněné trávě byly sem tam zmrzlé kapky rosy. Ještě teď v teple domova na mne jde zima, při té vzpomínce.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den první
Den D je tady! Je čtvrtek 13. září 2012, krátce po půlnoci. Dobaluji poslední věci a s ubíhajícím časem stále méně věřím tomu, že ráno skutečně dokážu vstát. Zhruba ve 2 hodiny po půlnoci můžu říct, že mám všechno co budu potřebovat (a také spoustu zbytečností). Snažím se alespoň na pár hodin usnout. To se mi asi v půl čtvrté skutečně podaří. Už v 5:30 mě ale znovu budík dostává do jakéhosi stavu bdělosti. Ještě 20 minut přemýšlím, jestli takhle nevyspalý mám někam jet. Pak si ale vzpomenu na ty pesimistické hlasy, které mě utvrzují v přesvědčení, že i kdybych měl usnout v Železné Rudě na nádraží, musím dnes minimálně odjet z Prahy. Těch 20 minut ranního přemýšlení bylo moc dlouhých a tak ruším snídani (stejně jako každé ráno posledních 10 let), chytám mírný chaos a nakonec i plánovaný autobus.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - prolog
Je to už více než 2 roky, co se ke mě dostala informace o zřízení nouzových nocovišť (míst, kde lze legálně přenocovat) na Šumavě. V dětství na Šumavu jezdil prakticky každé prázdniny, později už jen zhruba každé dva roky. Ale nikdy nebyla příležitost, ani možnost přejít Šumavu po celé její délce. Až teď.
