16. února 2013
Velký Blaník a bývalý zlatý důl Roudný
Tohle je taková malá vzpomínka na výlet z loňského ledna. A proč o tom píšu až teď? Pořád nějak nebyl čas a hlavně v poslední době se mi pořád vrací myšlenky na tento velmi příjemný výlet.
V sobotu ráno 21.1.2012 vyrážíme z Prahy netradičně ve dvou. Prvním cílem je Vlašim. Odtud po krátké návštěvě pokračujeme přes Kondrac k severní straně Velkého Blaníku, kde je umístěna geologická expozice. Jsou zde umístěny kameny z blízkého i širokého okolí. Každý je popsán a je u něho informace odkud pochází. V altánku je navíc umístěna expozice popisující geologické poměry a také podrobnosti o těžbě v Roudném.
Za chvíli však již pokračujeme přes Louňovice pod Blaníkem k hlavnímu parkovišti u Blaníku. To připomíná spíše špatně upravené kluziště a tak výstup na Blaník zahajuji velkolepým pádem. Místy sice leží zbytky sněhu, ale obloha je jako vymetená. Vypadá to na velmi pěkný den.
Velký Blaník
Volíme delší výstup po cestě, abychom se podívali k Veřejové skále, odkud by podle pověsti měli vyjet, až bude českému národu nejhůře, blaničtí rytíři. Ještě před několika lety mohl být odtud docela pěkný výhled do údolí Blanice východně od Velkého Blaníku. Dnes je rozhled částečně zakryt vzrostlými stromy. Vracíme se zpět na cest a pokračujeme ve výstupu. Vzhledem k této zastávce pak ale nemůžeme zhodnotit svoji kondici. (Pokud půjdete na vrchol přímo, změřte si čas, který vám cesta zabere. Nahoře se pak dozvíte, jak na tom jste.)
Když konečně popadneme druhý dech, vyrážíme na rozhlednu. Tato dominanta viditelná z širokého okolí stojí na 638 m vysokém vrchu Velký Blaník od roku 1941. Ovšem vůbec první rozhledna zde stála už v roce 1895. Pokud tedy, stejně jako my, zdoláte všech 107 schodů, můžete se pokochat výhledem z 25 metrů. V případě pěkného počasí ten výhled opravdu stojí za to.
Cestu zpět volíme po červené turistické značce. Poté, co zdoláme zledovatělou stezku, ocitáme se opět na parkovišti. Po zhodnocení času se přesunujeme do Louňovic pod Blaníkem do místní restaurace na návsi. Pokud se budete chtít při své cestě dobře najíst, tuto restauraci byste určitě neměli minout. Kombinace výborné domácí polévky a svíčkové se stejně dobrým pivkem byla naprosto úžasná. Kdybychom se tak netěšili do Roudného, nevím, jestli bychom se dokázali zvednout - vůbec se nám nechtělo ven. Během oběda navíc začalo sněžit.
Kdy a za kolik na rozhlednu
Rozhledna na Velkém Blaníku je přístupná říjen - březen v sobotu, v neděli a ve státní svátek od 10 do 16hod. V období duben - září je otevřena denně, kromě pondělí od 10 do 17 hod.
Vstupné je lidové: dospělí 20Kč, děti 10Kč.
Více info zde
Bývalý zlatý důl Roudný
Nakonec se přeci jenom dokážeme přemluvit a vyrážíme do zasněženého Podblanicka. Já si ještě na poslední chvíli měním boty a přidávám vrstvu oblečení, protože sněžení neustává. Cesta z počátku vede po červené značce. Přecházíme říčku Blanici a stoupáme do kopce. Červenou po chvíli měníme za žlutou a asfaltku za lesní cestu, později už jen za nezřetelnou pěšinu v poli. To už ale míjíme rybník Strašík se stejnojmenným mlýnem. Polem a posléze i lesem se blížíme k Roudnému. Kousek od obce Laby procházíme kolem pastvin. To už se sněžení změnilo v pořádnou chumelenici. Krátce se zastavujeme u obyvatel místních luk.
To už ale napadlo několik centimetrů sněhu a já začínám tušit, že z plánované prohlídky výsypek a bývalých těžních jam nebude nic, protože tato místa je obtížné najít i za běžných podmínek. Když je vše pokryté sněhem, byla by tato snaha naprosto marná. Upravujeme tedy plán cesty.
Nově tedy míříme jen k bývalému báňskému hotelu, v jehož areálu je nyní ústav sociální péče. Kousek za ním nacházíme zbytky lanovky a rozpadlé a zarostlé zbytky louhovny. Vracíme se zpět k bývalému hotelu a pokračujeme po silnici k obci Roudný. Míjíme pozůstatky původní těžby. Prakticky první budova, kterou potkáváme, je vlevo zbytek šachetní budovy u šachty Aleška (na fotce níže), netradičně umístěné přímo mezi obytnými domy. Přiznám se, že jsem ji v prvním okamžiku měl za hasičskou zbrojnici. Naštěstí jsem byl později z tohoto omylu vyveden. Na opačné straně si nemůžeme nevšimnout bývalé vily ředitele závodu Roudný. Po několika desítkách metrů přijdeme do "centra" obce, kde můžeme po pravé straně vidět výrazně žlutou budovu - bývalou hornickou hospodu. Dále je několik bytovek, které tvořili hornickou kolonii, ale jinak zde nic víc nečekejte.
Doprovázeni vydatným sněžením pokračujeme po silnici směrem k obci Libouň. Zde se opět napojujeme na červenou turistickou značku. Vlevo za rybníčkem si ještě můžeme všimnout opravované Libouňské tvrze. Odbočujeme z hlavní silnice a kolem památné lípy a kostela sv. Václava pokračujeme přes obec k rozcestníku, kde jsme před pár hodinami odbočili Roudnému. Cestou zpět hodnotíme množství napadaného sněhu, které místy vytvořilo slušné závěje. To samé hodnocení, ovšem v negativním smyslu, probíhá i později při odmetávání auta. Nicméně po chvíli auto zbavujeme nepříjemné bílé hmoty a vyrážíme na cestu domů.
Pár slov závěrem
Za zmínku jistě stojí způsob, jakým bylo v době největšího rozkvětu v Roudném těženo zlato. Toho bylo dosaženo počátkem 20. století. Narozdíl od "klasických" dolů, zde byla těžena ruda, ze které se zlato získávalo chemickou cestou. Největší výtěžnosti bylo dosaženo v roce 1913, kdy Roudný vydal 325 kg zlata, což byly asi 4/5 celkové těžby v Rakousku-Uhersku Prvopočátky těžby však sahají až do období Keltů. Z té doby také pocházejí dodnes patrné pozůstatky rýžování zlata na říčce Blanici a na potocích kolem vrchu Roudný. 11.října 1930 byla těžba pozastavena. Po druhé světové válce se sice ještě znovu rozeběhla. V 50. letech však byla znovu výrazně omezena a od 60. let probíhají prakticky jen průzkumy a mapování zásob. V současnosti se odhad zásob pohybuje mezi 25 - 30 t ryzího zlata. Dále byla zjištěna zásoba 37 - 45 t stříbra, z toho však jen část by bylo možné vytěžit.
Přestože je obnovení těžby téměř vyloučeno pro potřebnou obrovskou finanční investici, občas se objevují zprávy o zájmu různých firem. Kromě toho probíhají diskuze o prohlášení bývalého zlatého dolu Roudný za technickou památku. Stejně jako obnovu těžby, i tuto snahu komplikují vysoké finanční nároky. Jak už jsem psal výše, památek na těžbu v Roudném už moc nezůstalo a většina štol je navíc zatopena vodou.
Pokud se chcete o zlatodole Roudný dozvědět více, doporučuji publikaci Václava Zemka Zlatodůl Roudný u Vlašimi, kterou vydalo v roce 2001 jako 5. přílohu čtvrtletníku Pod Blaníkem Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody a Muzeum okresu Benešov.
A na úplný závěr bych chtěl říct, že tento článek popisuje jen část toho, co je možné v Roudném vidět. Bohužel v den výletu jsme neměli takové časové možnosti, jaké by byly potřeba. Takže nyní pilně studuji výše uvedenou publikaci a v létě, kdy nebude nehrozit náhlá sněhová nadílka, snad uskutečníme druhou výpravu. Tímto také zdravím kolegu a čtenáře na Novém Zélandu.
Několik málo dalších fotek můžete nalézt zde
Tomáš Koubík
Jak Ladislav Lubina o svou čest přišel
Po odchodu Vladimíra Růžičky k národnímu týmu, byl trenérem HC Slavia Praha jmenován Ladislav Lubina. A to poté, co byl majiteli pány Benýšky a Vladimírem Pitterem odmítnut Břetislav Kopřiva. Prakticky okamžitě se zvedla vlna nevole mezi fanoušky, jejímž výsledkem byla Petice proti jmenování Ladislava Lubiny trenérem HC Slavia Praha. Následovala valná hromada fanklubu, na které většina přítomných členů podpořila stanovisko o aktivním vystupování fanklubu proti Ladislavu Lubinovi. Výsledkem byla výroba triček a několika transparentů vyzývajících k jeho odchodu z klubu. Přesto se stále objevuje celá řada fanoušků, kteří protesty proti L.L. odsuzují a nechápou. (Jak vypadají protesty proti Lubinovi se však mohli přesvědčit v Hradci Králové.) S několika z nich jsem mluvil a spousta z nich netuší nic o Lubinově minulosti. Právě jim je určen tento Lubinův "profesní životopis":
Tomáš Koubík
Noční výstup na Sněžku za východem slunce
Ve šlépějích svých rodičů jsem se z pátku na sobotu první červencový víkend vydal na 50 kilometrů dlouhou, především noční pouť, jejímž hlavním cílem bylo vidět východ slunce z nejvyšší české hory.
Tomáš Koubík
Přechod Šumavy po nouzových nocovištích
Rok se s rokem sešel, takže je nejvyšší čas abych dopsal svoje povídání o, nyní již loňském, putování Šumavou. Pokud jste se ze Šumavy právě vrátili a chcete si porovnat své zážitky s mými, nebo se na cestu zatím chystáte, je tento článek právě pro Vás.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den osmý a poslední
Konečně jsem se dostal k tomu, abych dopsal konec sedmého dne a celý osmý den, jak jsem slíbil ve svém posledním článku. A věřte mi, že to nebylo lehké. I proto, že zápisky v mém cestovním deníku končí výstupem na Plechý a vybavit si některé věci je náročnější, než jsem původně očekával. Navíc ještě teď, po více než 3 měsících, mám při psaní pocit, že cítím tu neskutečnou bolest v kolenou.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den sedmý
Předpověď počasí se bohužel vyplnila. Přestože noc byla na místní Šumavské poměry teplá, ráno už bylo zatažené a deštivé. Sice to nebyla žádná průtrž mračen, ale zároveň nic, v čem by člověk chtěl jít celý den.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den šestý
Je úterý 18. září 2012 - 8 hod dopoledne a já se probouzím v sedle nad Strážným. V tuto chvíli mám v nohách něco přes 65 km. A co mě dnes čeká? Návrat do Strážného, nákup a pak 15km do Nového Údolí.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den pátý
A je tady pátý den! Podle pravidel posledních dní, by dnes měla být zima a pršet. Je to ale úplně naopak, tedy stejné počasí jako včera. Slunečno a teplo. Noc byla oproti Modravě docela teplá a tak bych se býval docela i vyspal, kdyby mě nebudilo troubení jelenů.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den čtvrtý
Třetí noc na Šumavě byla velmi chladná až mrazivá a tak jsem ráno opět setřásal jinovatku ze stanu. Vzhledem k první zkušenosti z Hůrky jsem na ní už nehleděl jen jako na hmatatelný důkaz děsivě mrazivé noci, ale dokázal jsem si užít tu krásu, kterou přes noc matka příroda vytvořila a která s vycházejícím sluncem mizela před očima.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den třetí
Probouzím se do deště, slyším vodu dopadající na stan a tak si dopřávám ještě hodinku spánku. Komu by se taky chtělo balit stan za deště. Po hodině už mě nebudí voda dopadající na stan, ale kapky vody srážející se na střeše rozhledny a dopadající na plechovou střechu přístřešku Poledníku. Dnes mám v plánu nahradit včerejší ztrátu a dnes spát až na Bučině. To znamená, že mám před sebou 27km.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den druhý
Ranní probuzení na Hůrce bylo velmi mrazivé a neslo stopy neskutečně mrazivé noci. Říkám upřímně, že takovou zimu jsem už dlouho nezažil. Celé širé okolí, včetně stanu, bylo pokryté jinovatkou. V ojíněné trávě byly sem tam zmrzlé kapky rosy. Ještě teď v teple domova na mne jde zima, při té vzpomínce.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - den první
Den D je tady! Je čtvrtek 13. září 2012, krátce po půlnoci. Dobaluji poslední věci a s ubíhajícím časem stále méně věřím tomu, že ráno skutečně dokážu vstát. Zhruba ve 2 hodiny po půlnoci můžu říct, že mám všechno co budu potřebovat (a také spoustu zbytečností). Snažím se alespoň na pár hodin usnout. To se mi asi v půl čtvrté skutečně podaří. Už v 5:30 mě ale znovu budík dostává do jakéhosi stavu bdělosti. Ještě 20 minut přemýšlím, jestli takhle nevyspalý mám někam jet. Pak si ale vzpomenu na ty pesimistické hlasy, které mě utvrzují v přesvědčení, že i kdybych měl usnout v Železné Rudě na nádraží, musím dnes minimálně odjet z Prahy. Těch 20 minut ranního přemýšlení bylo moc dlouhých a tak ruším snídani (stejně jako každé ráno posledních 10 let), chytám mírný chaos a nakonec i plánovaný autobus.
Tomáš Koubík
Podzimní přechod Šumavy - prolog
Je to už více než 2 roky, co se ke mě dostala informace o zřízení nouzových nocovišť (míst, kde lze legálně přenocovat) na Šumavě. V dětství na Šumavu jezdil prakticky každé prázdniny, později už jen zhruba každé dva roky. Ale nikdy nebyla příležitost, ani možnost přejít Šumavu po celé její délce. Až teď.
