Podzimní přechod Šumavy - den osmý a poslední

Konečně jsem se dostal k tomu, abych dopsal konec sedmého dne a celý osmý den, jak jsem slíbil ve svém posledním článku. A věřte mi, že to nebylo lehké. I proto, že zápisky v mém cestovním deníku končí výstupem na Plechý a vybavit si některé věci je náročnější, než jsem původně očekával. Navíc ještě teď, po více než 3 měsících, mám při psaní pocit, že cítím tu neskutečnou bolest v kolenou.

Noc hrůzy

Jak už jsem minule psal, suché oblečení na noc jsem tedy skutečně nenašel. Oblékám jsem si tedy to nejméně mokré a uléhám do spacáku. Snažím se usnout. Chvíli to opravdu vypadá, že se mi to podaří, protože únava je obrovská. Ale mokré oblečení si začíná vybírat svou daň a já za chvíli "klepu kosu" o které se mi v životě nezdálo. Přidávám další vrstvy oblečení a nakonec i lehkou, ale docela suchou bundu. Takto nabalen a s dvěma páry ponožek na nohou se přestávám klepat a pocit zimy dosahuje snesitelné úrovně. Začínám věřit, že se alespoň trochu vyspím. To bych ale neměl spát uprostřed hlubokého lesa kousek nad místem zvaným "Říjiště". A že tohle pojmenování není náhodné, jsem se za okamžik na vlastní uši přesvědčil. Dva jeleni, jeden troubící zřejmě někde na konci mýtiny pár desítek metrů od mého stanu a druhý, který se ozýval směrem od Plešného jezera, naprosto vylučovali šanci na klidný spánek. Krátce před rozedněním mne tato společnost opustila a já konečně na chvíli usnul.

Bolestivé probuzení

Ráno, nebo spíše dopoledne, jsem se pokusil vstát. Ale dopadlo to stejně jako večer s usínáním. Opět jsem zůstal jen u toho pokusu. Už v noci jsem cítil, že se blíží pěkný průšvih, protože i jen malý pohyb ve spacáku znamenal neskutečnou bolest v celých nohách. Pohledem ze stanu zjišťuji, že na druhé straně je další stan, kterého jsem si v noci nevšiml. A protože občas svítí slunce a vzduch ve stanu se mírně ohřívá, uléhám ještě na hodinku ke spánku. Definitivně tak rezignuji na všechna pravidla a nařízení, které se vztahují k užívání toho nocoviště. Mým jediným cílem je nabrat síly a dostat se k nejbližšímu kempu, nebo tábořišti, případně k vlaku. Asi kolem 10. hodiny mě probouzí hlad. Po kolenou se ze stanu plazím k dřevené lavičce, která je asi  3 metry od stanu, protože postavit se na nohy rovnou ze stanu je naprosto nepředstavitelné. Teď už je mi jasné, že dnešní den bude opravdu "veselý" a balení stanu nebude záležitostí několika minut, jak tomu bylo dosud.

Poslední snídaně

Sice není nějak velké teplo a občas fouká nepříjemně chladný vítr, každou chvíli vykoukne z mraků sluníčko. Využívám toho a snažím se usušit pár věcí. Přitom z poslední vody vařím čaj a připravuji snídani. Během snídaně ještě promazávám bolavá kolena Francovkou a poté uléhám na lavičku. Francovka a sluneční paprsky jsou momentálně to nejlepší, co mohu svým kolenům dopřát. Nevím, co pomohlo víc, zda promazávání, nebo snídaně a energetické tyčinky, ale kolena se začala pomalu rozhýbávat. Ono mi ale také nic jiného nezbývalo.

Po snídani jsem se dal do balení stanu. Jak to probíhalo nebudu popisovat, protože každý koho někdy bolela kolena si to asi dovede představit. Dnes, když píšu tenhle blog, se té vzpomínce už jen směji.

Magická stovka

Po 12. hodině mám sbaleno a vyrážím na cestu. Zbývá mi jen trochu vody s multivitaminem a několik müsli tyčinek, ale mám před sebou už jen 7,5 km klesání do Nové Pece. Normálně bych z toho měl radost, ale v mém stavu bych měl před sebou raději cestu do mírného kopce než klesání. Vydávám se tedy po zelené TZ k místu zvanému Říjiště. Cestou míjím šipku k označenému prameni užitkové vody. Tuhle možnost nevyužívám, protože u Říjiště by měl být kiosek. A i kdyby nebyl otevřený, tak počítám s hospodou v Nové Peci. Navíc není velké horko, takže předpokládám, že mi necelý půllitr pití bude stačit. Míjím skupinu německy mluvících studentů, kteří řvali tak, že je bylo slyšet na kilometry dopředu. Někteří vybaveni sluchátky, jiní bez nich, poslouchali dost hlasitou hudbu různých žánrů. Fakt nechápu, proč takoví lidé jezdí na Šumavu.

Konečně jsem dopajdal ke kiosku. Ten byl sice skutečně zavřený, ale i tak se zde zastavuji a odpočívám na lavičce. Ten 1,5 km nepříjemného klesání mi dal docela zabrat. Zde také symbolicky překračuji magickou hranici 100 km mého putování. Takže mám na tu pauzu nárok ne? :-)

tkpinokiorajče.net

Po chvíli pokračuji v cestě, nyní k Schwarzenberskému kanálu. Nohy sice bolí, ale kolena se docela rozhýbala, takže se překvapivě cítím s každým krokem trochu lépe. U kanálu se zastavuji a zvažuji další cestu. Přitom si prohlížím akvadukt -  jednu z mnoha zajímavých staveb při Schwarzenberském kanále. Tato technická památka slouží k přemostění kanálu přes Koňský potok.

tkpinokiorajče.net

Nakonec tedy volím cestu podle Schwarzenberského kanálu. I z toho důvodu, že tato trasa nevede z tak prudkého kopce jako by tomu bylo v případě žluté značky. Cestou podle kanálu míjím turisty s trekovými hůlkami. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo strašně vtipné.

tkpinokiorajče.net

Celou dobu vede cesta po asfaltkách, podle Schwarzenberského kanálu navíc po příjemné mírně klesající "rovince". Od kanálu sestupují do Nové Pece. Mám před sebou posledních 3,5 km své cesty po Šumavě. V horní části Nové Pece využívám nabídky místního kiosku a vychutnávám si opravdu vynikající domácí kulajdu. Takto příjemně posilněn pokračuji v cestě k tábořišti v Nové Peci. Stále se držím plánu zůstat do neděle (3 dny) na Šumavě. Ten ovšem měním, když už zdálky mě tohle tábořiště odrazuje od dalšího pobytu. Mířím tedy k místnímu infocentru, kde kupuji a následně i posílám poslední pohledy ze Šumavy. Na nádraží se dozvídám další zajímavé informace ohledně cestování vlakem s přestupem do 100 km, o kterých jsem do této chvíle neměl tušení.

Přes Český Krumlov a České Budějovice

Kupuji tedy lístek do Českých Budějovic a poslední naděje na prodloužení pobytu vkládám do kempů u Lipna. Když však z vlaku vidí jejich (ne)obsazenost, definitivně se vzdávám myšlenky na další stanování. Při přestupu v Českém Krumlově mi ale otrnulo a říkám si, že pokud z vlaku uvidím nějaký zajímavý kemp, tak možná ještě vystoupím. Žádný jsem, snad naštěstí, nepotkal a tak kolem 18 hodiny vystupuji v Českých Budějovicích.

Rychlík do Prahy mi odjíždí asi za 15 minut. Já mám ale v plánu si zde dát ještě večeři a proto svůj odjezd posouvám na 20. hodinu. Mám tedy přibližně dvě hodiny čas. V blízké restauraci si dávám první pořádné jídlo po několika dnech a celé to splachuji výborným Budvarem. .:-) Během večeře ještě za živé paměti dopisuji alespoň část cestovního deníku. Docela mě překvapuje, že můj zjev nezpůsobil nějaké větší pozdvižení, protože těch 8 dní na cestě prostě muselo být někde znát.

Konečně domů

Vracím se na nádraží a po chvíli v prázdném vlaku obsazuji volné kupé. Vyzutím svých bot si zajišťuji, že zůstane prázdné až do Prahy. I tak se našel jeden odvážlivec, který však nevydržel a po několika minutách raději dokončil jízdu do své stanice ve stoje v chodbičce. Cesta tak proběhla v pohodě, alespoň pro mě, a kolem 22:45 konečně vystupuji v Praze.

Nouzové nocoviště pod Plešným jezerem

 Toto nocoviště najdete poblíž rozcestníku "Jezerní stezka" na zelené turistické značce 2 kilometry pod Plešným jezerem a 2,5 km nad akvaduktem Schwarzenberského kanálu. Je ze všech nejnovější, takže zde najdete i šipku ke zdroji vody a tabuli s mapou ostatních nocovišť. Samozřejmostí jsou v dřevěném přístřešku ukryté toalety a dřevěný stůl s lavicemi.

Povrch je tvořen štěpkou, což je nejlépe vidět na fotce se stovkou výše. I díky tomu je poměrně rovný a když si dáte pozor, abyste neměli pod stanem šišku nebo větší kusy dřeva, je to docela pohodlné spaní.

Použité mapy: KČT č.66 ŠUMAVA Trojmezí

Všechny fotky z osmého dne najdete zde

Trasa dnešního - osmého dne: