Podzimní přechod Šumavy - den sedmý

Předpověď počasí se bohužel vyplnila. Přestože noc byla na místní Šumavské poměry teplá, ráno už bylo zatažené a deštivé. Sice to nebyla žádná průtrž mračen, ale zároveň nic, v čem by člověk chtěl jít celý den.

Teplá noc a deštivé ráno

Nové Údolí je opravdu nádherné místo. Když k němu připočítám noční troubení jelenů, budu mít opravdu krásné vzpomínky. Jen škoda, že se nestihnu podívat do Haidmühle, protože můj plán na dnešek je jiný, tak snad za rok.

Ráno mě první pohled ze stanu katapultoval zpět do spacáku. V normálním případě bych do takového počasí vyrazil, ale ne v když mě čeká Třístoličník a Plechý. S Pavlem jsme se dohodli, že počkáme do 11 hod a pak se uvidí co dál. A skutečně, v 11 hodin přestalo pršet a vypadalo to, že už nezačne. Balíme věci a kolem poledne se vydáváme na cestu. Dnes mám před sebou 16 km k nocovišti pod Plešným jezerem. Nejnáročnější by mělo být 7 km dlouhé stoupání z Nového Údolí na Třístoličník.

Pomalý start

Pouštím Pavla takticky před sebe, protože tuším, že jeho plánu spát někde pod Smrčinou, bych asi jen těžko stačil. Loučíme se s tím, že se uvidíme později, ale já tuším, že je to možné jen v případě, že by si Pavel dal na Třístoličníku oběd alespoň o 3 chodech. Vyrážím pomalu - snažím se rozchodit bolavé koleno. To se bohužel na rozdíl od předchozích dnů nedaří. Naopak se přidává bolest i v pravém koleni.

Pomalu se plížím po asfaltce promočeným lesem. Přemýšlím, jestli bylo moudré nechat pravděpodobně nejtěžší část nakonec. Bolavé nohy a celková únava mě dokonce dohánějí k myšlence dnešní výstup vzdát. Kousek před Schwarzenberským kanálem, při krátkém klesání, mám poprvé možnost vyzkoušet si, jak bolestivý asi bude závěrečný sestup. To krátké, ale o to pro mé klouby namáhavější a mě bolestivější klesání mi překvapivě dodalo energii, protože další klesání je daleko a já se začal těšit na to, až půjdu do kopce. :-) Po této zkušenosti už při stoupání bolest téměř nevnímám.

V tomto psychickém i fyzickém stavu se dostávám k Schwarzenberskému kanálu. Zde krátce odpočívám a snažím se najít pramen vody, který, jak jsem si myslel, tady měl být. Ten je ale o kousek výše. Během stoupání ke kanálu to začalo vypadat, že má kolena konečně dostala rozum. I díky tomu jsem se definitivně rozhodl pokračovat v cestě na Třístoličník a Plechý.

tkpinokiorajče.net

Stoupám tedy po červené TZ od Schwarzenberského kanálu. Na křižovatce, kde červená TZ uhýbá z asfaltky vpravo na pěšinu stojí vlevo u cesty malá chatička a u ní poměrně vydatný pramen. Voda sem je přivedena v gumové hadici a vytéká do dřevěného korýtka. Tady opět odpočívám a nabírám síly k závěrečnému výstupu na Třístoličník. Na tuto pauzu následně navazuje i pauza obědová :-). Během ní pak s mírným pesimismem pozoruji mračna blížící se od Německa. Doufám, že se během oběda přeženou a já nechytnu ten největší slejvák. Nakonec to vypadá, jakoby se mraky o Třístoličník a Hochstein rozrážely. Na déšť to už nevypadá. Vyrážím na cestu. No cestu, spíše rozbitou pěšinu, která místy připomíná koryto potoka. Postupem času a s přibývajícími výškovými metry potok mizí a zůstává pěšina "dlážděná" kameny. Po několika desítkách metrech přicházím k česko-německé hranici. Její linii a následně i  česko-rakouskou budu sledovat až do sedla mezi Plechým a Smrčinou. Sklon trasy teď dosahuje svého maxima. Stezka tedy vede přímo po hranici lemované hraničními kameny. Cesta po ní je poněkud dobrodružná, každou chvíli přelézám popadané kmeny stromů a snažím se neuklouznout po kluzkých kamenech. S naloženou krosnou je to docela zážitek. Díky očíslovaní hraničních kamenů můžu z mapy vyčíst číslo patníku na vrcholu Třístoličníku a vypočítat kolik jich ještě musím minout, než budu na vrcholu. Cesta tak rychleji utíká.

Šílenství pod Třístoličníkem

Jakmile vystoupám do vrcholové bezlesé části, začínají padat kroupy. Říkám si, že jsem zažil mlhu, celodenní mrholení, zatažený den i dni, kdy nebyl na obloze jediný mráček, noci teplé i větrné, dokonce i noci chladné a mrazivé. Zažil jsem ranní jinovatku, jednou jsem ji měl dokonce i s kousky ledu na stanu. A teď kroupy. Kromě celodenního vytrvalého deště jsem na Šumavě za ten týden prožil prakticky všechny možné projevy počasí. Mám vlastně štěstí. Tyto myšlenky mi probleskly hlavou a následně mě donutily k smíchu. Kdyby mě v tu chvíli někdo viděl, musel by si myslet, že jsem se zbláznil. Asi za svůj život nepotkáte moc lidí, kteří by stáli během krupobití uprostřed paseky a hlasitě se smáli :-). Naštěstí to celé netrvalo dlouho (a já se nezbláznil) a já konečně stanul na Třístoličníku (1311m.n.m.).

tkpinokiorajče.net

Vyhlídku na Hochsteinu pro nízkou oblačnost vynechávám, ale tu na Třístoličníku si ujít nenechám. Rozhled je nakonec docela pěkný. Vyhlížím své nejbližší cíle - Trojmeznou a Plechý. Příjemné je, že už mne nečeká žádné velké stoupání. Co je ale horší je fakt, že se blíží čtvrtá hodina odpolední a začíná mě tlačit čas. A to nepočítám čas navíc, který mi zabere sestup z Plechého. Proto moc neprodlužuji pobyt na Třístoličníku a vydávám se na další cestu. Stále se držím červené TZ. Cestou potkávám jen jeden německý pár mířící do vnitrozemí své vlasti. To byli vlastně jediní lidé, které jsem zde potkal. Kdo by sem taky v tomto počasí chodil? Má chůze z Třístoličníku do sedla před Trojmeznou připomíná chůzi českého důchodce, protože ti němečtí vypadali tak nějak odpočinutě. Začínám se znovu obávat, abych do svého dnešního cíle (nouzové nocoviště pod Plešným jezerem) dorazil za světla. Přeci jen jsem dnes vyrazil hodně pozdě a první kilometry byly hodně dlouhé. A Ani teď není můj krok tak jistý, jako byl v prvních dnech.

Přes Trojmeznou a Trojmezí

Zdolávám Trojmeznou a při sestupu k Trojmezí poprvé za celý týden cítím, že bych využil trekové hole. Ty jsem ale s sebou kvůli jednomu dni nebral. Využívám tedy jejich přírodní náhradu - suchou větev, kterých je v okolí plno. Na české straně totiž stojí suchý les, který občas doplňuje přirozený mladý podrost. V Německu je těch suchých stromů méně a také méně mladých stromků. A v Rakousku už stromy nejsou žádné, ani suché ani nové mladé.

Místa, která teď procházím, jsou v mé paměti uprostřed hlubokých lesů, takže i to srovnávání je docela zajímavé. Na jedné straně, respektive na dvou (české a německé) můžeme pozorovat podobný přístup k ochraně přírody, tak jak by asi měl vypadat. Zatímco v Rakousku šli cestou úplného odstranění popadaných a uschlých stromů. Zvláště v této oblasti nedokáži říct, který zvolený postup bude "lepší", protože i ta krajina bez lesa (stromů) je svým způsobem krásná. Zajímavé bude tohle srovnání za několik let.

Dobytí Plechého

Sestupuji pod Plechý k dnešnímu poslednímu stoupání. I toto krátké klesání bylo nečekaně náročné. Tuším, že sestup z Plechého bude pěkný průšvih. Zdolání nejvyššího šumavského vrcholu je z této strany velmi příjemné, protože většinu výšky jsem překonal už při výstupu na Třístoličník. A tak v 18 hodin a 12 minut je Plechý konečně dobyt. Píšu pár řádků do vrcholové knihy. Zapadající slunce ještě na chvíli vykouklo z mraků a kouzelně osvítilo lipenské  údolí i protější vrcholy kolem Smrčiny. Zažívám něco, co už zřejmě nikdy v životě neuvidím - západ slunce z Plechého. I kvůli tomu svůj pobyt zde moc neprotahuji a vydávám se na další cestu.

tkpinokiorajče.net

Kvůli absenci stromů a tím i turistických značek chvíli hledám žlutou TZ a cestu přes Stifterův pomník. Když však vidím, že pěšina vede přes popadané stromy a moc značek není vidět, opouštím tuto variantu a vydávám se dále na východ po hranici a červené TZ.

Sestup z Plechého byl náročný, ale to si asi dovedete představit. Pěšina vede přes kluzké kameny, výjimkou nejsou ani metrové schody, což je pro má kolena opravdové peklo. Nicméně se po 1.5 km dostávám konečně pod Plechý a odbočuji na žlutou TZ. Odtud je to 1 km k rozcestníku před Plešným jezerem. Stezka se ještě zúžila a přibylo padlých kmenů. Začíná se šeřit. Po jednom z nejdelších kilometrů jsem konečně u rozcestníku. Ten úplně nejdelší bude následovat záhy. To už je téměř tma. K svému dnešnímu cíli bych mít už jen 1 km. Směrovka rozcestníku ukazuje někam do temného lesa.

Cesta hrůzy do naprostého vyčerpání

Sundávám krosnu ze zad a lovím čelovku. Bohužel na cestu k Plešnému jezeru musím zapomenout. Ne, že bych ho musel vidět, ale měl jsem v plánu zde nabrat vodu. Už teď mám poslední asi 0.75l vody. Je téměř tma, snažím se ještě narychlo doplnit energii. Pokračuji stále dolů, nyní po zelené značce. Mám před sebou poslední kilometr. S čelovkou v ruce si svítím pod nohy. První metry jsou ještě docela dobré. Pak ale přichází něco jako koryta potoka. Vymletá cesta s velkým množstvím kluzkých kamenů. Snažím se nezvrtnout si kotník. Najednou se zastavím, obrovské hrůze zjišťuji, že jsem přestal sledovat značky na stromech. Polilo mě horko při té představě, že jsem někde sešel z cesty. Teď už je všude kolem naprostá tma. Pokračuji ještě kousek potokem. Naštěstí po chvíli objevuji zelenou značku. Krátce na to potok mizí, nicméně kameny zůstávají. Cesta teď spíše připomíná kamenné moře. Postupuji opravdu krokem. Takovou bolest, jak mě teď bolí kolena, jsem ještě nikdy v životě nezažil. Ale ta hrůza z toho, jak lehce bych tady mohl zabloudit, ji spolehlivě přebila. Už neřeším mokré boty a jen se chci dostat k nocovišti. Nakonec se cesta trochu zlepšuje a tak přidávám do kroku. Tempo ale zase zpomaluji po té co jsem si málem zlomil nohu mezi dvěma kameny.

Jediné štěstí, že cesta u nocoviště byla z asfaltu, jinak bych ji spolehlivě přešel. Obtížně najdu rozcestník. K mému štěstí je zde i šipka k nocovišti. To po chvíli opravdu nacházím. V naprosté tmě jen za svitu čelovky stavím stan. Jakmile mě přešla hrůza z možného zabloudění, okamžitě se vrátila bolest do nohou. Jsem naprosto vyčerpaný a nemám ani sílu dělat večeři. Navíc ani nemám vodu na vaření. Marně hledám suché oblečení do kterého bych se alespoň na noc převlékl. Zalézám do spacáku a ... chtěl jsem napsat usínám.

Dokončení bude v dalším článku z osmého dne. Stejně tak i informace o nouzovém nocovišti, protože jak ve skutečnosti vypadá jsem mohl zjistit až ráno :-).

Použité mapy: KČT č.66 ŠUMAVA Trojmezí

Všechny fotky ze sedmého dne najdete zde

Trasa dnešního -  sedmého dne